COURAGE!

IT IS ALL ABOUT SELF CONTROL

Saturday, January 1, 2011

Modeling mě málem zabil



MODELING MĚ MÁLEM ZABIL

Martina Kopřivová byla úspěšná modelka. Chtěli, aby zhubla. Tak zhubla. A musela bojovat s anorexií.

Martina Kopřivová

Martině bylo dvanáct let, když ji v obchodním domě oslovil fotograf. Prý je velmi krásná a mohla by být modelkou. Martině to udělalo radost a hned si představovala, jak bude slavná. „Mamka mi sice zakázala, abych nějaké fotografy či agentury kontaktovala, ale ve mně stále hlodaly myšlenky, že bych chtěla modelkou být,“ začíná vyprávění Martina. O rok později se sestřenicí nafotila své první amatérské fotografie, které poslala do modelingové agentury. „Pozvali mě na několik castingů a ve třinácti jsem se zúčastnila soutěže pro modelky, která odstartovala moji kariéru. Mamka sice nebyla nadšená, ale snažila se mě podporovat a chránit. Na každý casting a focení mě doprovázela,“ vypráví Martina. Po mezinárodní soutěži měla hodně zakázek a cestovala i do zahraničí.

Překvapivá diagnóza
Do této chvíle ještě žádné problémy s váhou neměla. Ty přišly, až když jí bylo patnáct. Najednou už nebyla malá holka a začala dospívat. Lidé z modelingové agentury jí řekli, že má velké boky. Pokud chtěla v práci modelky pokračovat, bylo nutné, aby zhubla. „Tenkrát byly v módě opravdu vyhublé typy holek. Osmdesát centimetrů přes boky byla norma, a já jsem měla asi devadesát dva. V agentuře mi řekli, že buď zhubnu, nebo nedostanu žádnou práci. Sice se mi hubnout nechtělo, ale tolik jsem chtěla pracovat! Měla jsem nastartovanou kariéru a tohle ultimátum bylo zlomové. Začala jsem držet dietu,“ popisuje Martina. V té době vážila při výšce 178 cm padesát šest kilo. Dle všudypřítomných rad v časopisech se rozhodla, že omezí večeře a bude sportovat. „Trvalo asi měsíc, než jsem začala hubnout. Pak se mi pár kilo podařilo shodit a v agentuře mě chválili, jak vypadám skvěle. Ve mně se něco zlomilo a s hubnutím jsem už nemohla přestat. Prožívala jsem euforii, protože mě všichni chválili. I to, že jsem hubla, jsem brala jako svůj velký úspěch. Dotáhla jsem to na čtyřicet sedm kilo,“ říká Martina. V agentuře ji připravovali na další soutěž o nejkrásnější modelku. „Den před konáním soutěže jsem tam byla kvůli castingu. Všichni mě ujišťovali, jak mi to sluší a že mám vítězství v kapse. Druhý den ale bylo všechno jinak. V semifinálovém kole mě ti samí lidé poslali domů s tím, že jsem příliš hubená. Řekli mi, že mě do soutěže ještě vezmou, pokud do čtrnácti dnů přiberu pět kilo. Věděla jsem, že je to nemožné. A brala jsem to jako pěkný podraz,“ popisuje Martina podivné praktiky agentury. Martinina máma ale už na nic nečekala a odvedla Martinu k lékařce. Ta ihned stanovila diagnózu: mentální anorexie. „Vůbec jsem netušila, o čem mluví. Co je to anorexie? Byla jsem překvapená. Jak jsem mohla být nemocná, když mi všichni tvrdili, jak jsem krásná a jak mi to sluší? Byl to šok,“ popisuje Martina. V té době už neměla ani menstruaci. „Ale neuvědomovala jsem si žádná rizika. V patnácti holka neřeší, jestli bude mít děti.“

Jen hubená je krásná
Živila se jen rýžovými plátky, netučnými jogurty a jablky. Zvykla si na to, že nejí. Žaludek měla už tak scvrklý, že hlad vůbec nepociťovala. Dokonce jí lidé, kteří se stravují ve fast foodech, připadali nechutní. „Kolikrát jsem měla nutkání jim říct, jak jsou tlustí a že by měli držet dietu. Naproti tomu jsem si sama připadala jako hvězda. Jako krásná a hubená hvězda,“ říká Martina. Fakt, že nejí, se jí před mámou podařilo tajit. „Máma o mě určitě měla strach, ale vždycky jsem se vylhala, že jsem už jedla.“ Svačiny, které jí dělala do školy, končily v koši nebo v útrobách hladových spolužáků. „Prosila jsem mamku, ať mou váhu neřeší, že ji mám pod kontrolou. A taky jsem jí říkala, že k tomu, abych byla úspěšná a šťastná, musím být hubená. Je zvláštní, že jsem si celou dobu připadala dobře – neměla jsem žádné fyzické problémy, nepociťovala jsem žádnou zesláblost. I proto jsem diagnóze lékařky nechtěla věřit,“ říká Martina. Lékařka však šestačtyřiceti kilové Martině doporučila hospitalizaci v nemocnici na metabolické jednotce. Té unikla jen shodou náhod. „V motolské nemocnici totiž právě ta část, kde se léčí dívky s anorexií, byla zavřená a neměli volná lůžka. Mohli mě dát na jiné oddělení, ale já přemluvila mamku, aby mě v nemocnici nenechávala. Že to zvládneme samy a já přiberu,“ pokračuje. Její matka si tedy vzala dovolenou a společně odjely na chalupu. Ozdravovna v domácích podmínkách mohla začít. „Mamka mi zakázala jakýkoli pohyb, při kterém bych mohla zhubnout. Nemohla jsem se jít ani projít, natož třeba projet na kolečkových bruslích. Začalo pro mě nejhorší období. Nesměla jsem nic, jen jsem musela pravidelně jíst,“ vypráví Martina. Za celou prázdninovou ozdravovací kúru přibrala jen dvě kila. Až po půl roce po stanovené diagnóze se jí upravila váha na snesitelnou hranici, když přibrala šest kilo.

Znovu sebevědomá
„Když mi diagnostikovali anorexii, už jsem sama chtěla přibrat. Pocit, že jsem krásná a hubená, najednou odezněl. Dokonce jsem ani nechtěla dělat modeling. To, co mi v agentuře provedli, pro mě byl totální podraz! Jeden den mi do očí něco slibují, a druhý den mluví úplně jinak. Jejich přístup mě naštval a zklamal,“ říká Martina. Až rok po léčbě se modelingové agentuře ozvala, že může začít pracovat. Ale už nebyla tak naivní a nepřistoupila by na žádné jejich podmínky ohledně váhy. Tři roky poté, co prodělala anorexii, své zážitky a pocity sepsala v knize Zpověď modelky aneb Ať si na to každý přijde sám. „Bylo mi osmnáct a už jsem se na to dokázala dívat s odstupem. Byla to strašná zkušenost. A kolem mě byla spousta holek, které měly s váhou problémy. Dost se jich také ptalo na to, jak se stát modelkou. To byly impulzy, proč jsem se rozhodla napsat knihu o tom, že modeling má svá úskalí,“ říká Martina. Kromě varování mladým dívkám však kniha splnila i terapeutický účel. „Bylo fajn se ze všech pocitů vypsat. Hodně jsem se při psaní vybrečela. Nejvíc mi bylo líto mámy. Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsem jí ublížila.“ Před rokem vyšlo volné pokračování knihy, Zpověď modelky II, ve které je její příběh komentován právě mámou. „Cítila jsem, že se k tomu tématu ještě potřebuji vrátit. Těmito dvěma knihami jsem za svou anorexií udělala tlustou čáru. Už je to za námi,“ uzavírá Martina.

Možná jste nevěděli, že…

Anorexií trpí lidé, kteří mají strach z tloušťky a zkreslené představy o vlastním těle. Proto nejedí a nevšimnou si, že jsou přehnaně hubení. Mají hmotnost o 15 a více procent nižší, než by měli mít. Ženy ztrácejí menstruaci (ale ty, které užívají hormonální antikoncepci, to nepoznají).
V poslední době se poruchy příjmu potravy vyskytují u nižších, ale i vyšších věkových skupin. Dietní tendence pociťují už dvanáctileté dívky, ale ambulantní léčbu často vyhledávají i ženy starší 30 let. S koncem puberty se anorektické tendence projevují až u 6 % dívek. Velká část mladých žen zaměňuje redukční dietu za normální jídelní režim.
Ve 30 až 40 % případů se anorexie mění v bulimii (vyzvracení snědeného jídla) a více než polovina pacientů s bulimií uvádí, že kratší nebo delší období trpěli anorexií. Po deseti až patnácti letech trvání už nastává chronická nemoc.
Na deset až patnáct žen anorektiček připadá jeden anorektický muž. U bulimie je postižených mužů ještě méně.
Informace o anorexii najdete na: www.idealni.cz, www.anabell.cz.


ZDROJ článku yellow.cz

No comments:

Post a Comment