FAT KATTY? Idnes. článek

AŽ BUDU NEJŠTÍHLEJŠÍ NA CELÉM SVĚTĚ 

Aby splnily společenský požadavek ženy v dívčím těle, STŘEDOŠKOLAČKY se na internetu podporují v anorexii a bulimii.

11. listopadu 2010, 17:16, bloguje Fat Katty Snídaně: 3 sušenky Bebe dobré ráno mléčné (38 g) Svačina: 1/2 papriky Oběd: Brambory + dušená zelenina Svačina: 1 Bebe mléčná (13 g) + 150 ml mléka Večeře: nic Pohyb: 450x sedy-lehy, 1 h 30 min. tělocviku (florbal, zkoušky dvojtaktů, basketová cvičení atd.), 1 000x cviky na stehna Pití: 2 l zeleného čaje Mimo: 2 cookies sušenky Zkur...ý, zkur...ý cookies... Za ně není žádná večeře.

Karolíně alias Fat Katty je sedmnáct. Žije na Plzeňsku, ráda a dobře píše, chce být psycholožka nebo novinářka. Fat Katty váží 50 kilogramů, měří 168 centimetrů. Hubne na 48 kilo. Cíl oznamuje na svém blogu pod sloganem I want to be perfect / Fighting to make the mirror happy (Chci být dokonalá / Makám, abych potěšila zrcadlo), kam se vyvěsila ve formě měr a vah, v sousedství odkazu ke kalkulačce BMI, zaheslovaného chatu o poruchách příjmu potravy a galerie thinspirací, tedy holčičích modelek kost a kůže. Každý den doplňuje záznam: kolik toho snědla a jak sportovala. Někdy den předem zveřejňuje jídelní a cvičební plány. Při večerní rekapitulaci zeleně zvýrazňuje úspěchy: třeba 400 sedů-lehů místo plánované dvoustovky. Naopak jídlo mimo plán - sušenku, půl housky, čtvrtinu jablečného koláče od maminky - začervení a do závorky napíše: Nesplněno.

Sušenka navíc je totiž hřích. Po hříchu logicky následuje trest. Karolíniny čtenářky o tom vědí vše. Niley (15 let, blog: Thin): „Máš to krásné. To cookies jsi vysportovala.“ Carrie (17 let, blog: Follow your dream): „S tou večeří mi to přijde férový. Ale neboj, dvě cookies ti neublíží, pokud více sportuješ.“ Smajlík.

Tohle je skutečná síť: komunita pro-ana / pro-mia - internetové společenství dívek podporujících anorexii a bulimii. Drží, škrtí, stahuje. Ne jídlu, ano štíhlosti Internetové deníčky se objevily s rokem 2000 jako předzvěst webu 2.0. Většina ustoupila sociálním sítím. Ovšem počet blogů podporujících poruchy příjmu potravy roste. Důvodem je anonymita. Zkuste běžným přátelům na Facebooku referovat o svém včerejšku s hlavou v záchodové míse. Zato kamarádkám z komunity on-line nemusíte vysvětlovat nic. Rozumějí a podpoří, vždy. Okomentují jídelníček, naučí zvracet, pochválí vaše fotky ve spodním prádle řízlé pod krkem a na rozmazaném pozadí. Co kdyby vás poznali spolužáci nebo to prasklo doma. Jsou tu, kdybyste ztráceli kuráž, přesně podle hesel: Hlad bolí, ale štíhlost za to stojí. Raději budu mrtvá než tlustá. Umírám pro dokonalost. Hodné holky nejedí. Ještě lepší motivací je soutěž v hubnutí nebo hromadná hladovka. Kdo je tady slaboška?!

* Úterý 9. listopadu 2010, bloguje ElBí (blog Be Empty)

„Slečny, druhý den bez jídla. A žiju, nejsem unavená ani hladová, vážně paráda. Budu dávat hladovku každý týden od pondělka do středy. Akorát doktor na mě blbě koukal, když mi u něj kručelo v břiše. Celou noc jsem nespala a bolel mě žaludek. Zítra ještě jeden den nepapkání a pak ze sebe budu mít radost. Takže dnešní hodnocení? Jedna minus. Neměla jsem totiž moc pohybu. Nemůžu cvičit, jsem nemocná. Tak musím potají mamce za zády. Co vy a váš dnešek?“

První kliknutí na pro-ana stránky typicky šokuje. Vyděsí. Znechutí. Bohužel horor umí zmutovat ve fascinaci a touhu se připojit. Karolína: „Blog jsem založila v srpnu 2007 díky jiným pro-ana blogům. Uchvátily mě. Chtěla jsem vypadat jako thinspiration, držet dietu, nosit oblečení velikosti 32/24 a být jako anorektička -vyzáblá tajemná kráska s vypouklýma očima a propadlými tvářemi. Z mého okolí o mé posedlosti jídlem skoro nikdo neví. Potřebuju někam vypsat to, co cítím. Pomáhá áhá mi i při hubnutí - všechny jsme si e navzájem oporou, i když se neznáme.“

Nejedná se o okrajový fenomén s dosahem několika stovek středoškolaček.

Jeden pro-ana blog průměrně odkazuje na čtrnáct jiných.

Jejich množství jen na českém internetu je obrovské. I proto, že adolescentní blogování je dívčí fenomén - podle výzkumu brněnské Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity (FSS MU) blogují v 90 procentech dívky -a prostředek komunikace s vrstevníky. Jeden z pro-ana blogů se loni dokonce umístil na 21. místě v žebříčku tuzemské čtenosti. Stačí pár kliků a šílení je globální. Dvaadvacetiletá blogerka Jitka z městečka na východní Moravě stahuje svá thinspa z blogu jedné Australanky. Jitka přestala jíst ve dvanácti, („ale měla jsem čtyřletou přestávku a byla normální, i když jsem furt hladověla“), blog Proanaforever založila před dvěma lety. „Internet mě určitě ovlivnil. Když jsem ucítila, že mě to zase ovládá, začala jsem hledat na webu. Narazila jsem na stránky, kde mě přivítaly, radily, inspirovaly. Na rady ostatních jsem začala brát projímadla a koupila si léky na hubnutí. Chtěla jsem být jako ony, vydržet hladovky, konečně něco dokázat. Protože pro-ana holky jsou silné, krásné, štíhlé, šťastné.“ Životy dětí on and off Na internetu prozradí třetina lidí víc než při osobním setkání. Třetině se na síti totiž lépe vyjadřují emoce a přesněji formuluje. Pro středoškoláky informačního věku je internet přirozeným prostředkem k uchopení a rozšíření světa a odkrývání vlastní identity. Rodiče moc nepomůžou, jsou z cizího světa: realitě středoškoláků možná rozumějí ještě tak třicátníci. Té Tématem adolescentů na internetu se zabývá docent vývojové netu psychologie na brněnské FSS MU David Šmahel. Jako opak pobytu on-line nepoužívá pojem pob „reálný svět“, nýbrž prostě re „off-line“. Důvod? „Internet je o také reálný a adolescenti ho ta používají pro hledání sebe p sama stejným způsobem jako ve světě off-line,“ argumentuje Šmahel. „Někteří hledají partnera na diskotéce nebo ve škole, jiní využijí internet.

Nemocné dívky zažívají hlubokou izolaci, okolí je mnohdy odsuzuje, zatímco jejich kamarádky z komunity věci cítí stejně. Úleva je obrovská.“

Přijetí a existence ve společenství jsou zásadní. Už proto, že kamarádky na webu bývají poslední, které blogerce zbudou. Od ostatních ji odřízne nemoc. Spolužačky probírají kluky, hvězdy, maturitu. Mentální software blogerek zahltily nutriční hodnoty.

Na Jitčin blog chodí až třicet návštěv denně. I když si píší věci, které by neřekly nikomu ze svého fyzického okolí, a chovají se jako nejlepší kamarádky, nikdy se nepotkaly osobně. Ale neplatí to vždy. Z tematické bakalářské práce Zdeňky Mourové (rovněž z FFS MU) vyplývá, že dívky si vyměňují kontakty na ICQ nebo na Skypu, telefonní čísla. Některé komunity se sešly („na lehkou kolu“), jiné srazy se neujaly. Dívky se styděly přijet, protože se domnívaly, že nejsou dost hubené.

Poraď mi, jak onemocnět

* Anketní otázka na blogu Von z temnoty: Co si myslíš o anorexii a bulimii?

Nezajímají mě: 3,1 % (21 hlasů) Životní styl: 20,2 % (136 hlasů) Pekelné psychické choroby: 52,9 % (356 hlasů)

Sice psychické choroby, ale ráda bych je měla: 23,8 % (160 hlasů)

Dívky z internetu daly svým peklům velmi něžná jména. Bulimie je mia, anorexie ana. S anou je to bolnosladký vztah. Na webech publikují tipy na hubnutí hned vedle reálných příběhů žen, které ana zabila. Přesto ji vzývají - je to funkční bohyně. Aně píší dopisy, modlitby, cestou do školy poslouchají ve sluchátkách aniny písničky. Taky Karolína si svoji nemoc zosobnila: „Beru ji jako někoho ve své hlavě. Jako hlas, který mi říká, jak nechutný boky mám a že ten dort nesmím. Někdy na ni nadávám jako na osobu. Moc dobře vím, že mě anorexie může zabít. Ale přesto ji miluju. Nedokážu si bez ní představit život.“

Dívkám připadá, že jim trýznění se hladem víc dává, než bere. Anorexie je v principu podobnou copingovou strategií (způsobem zvládání zátěže) jako sebepoškozování, kdy krev a bolest z těla fyziologicky vyplavují napětí. Karolína se začala řezat ve třinácti a půl, šest měsíců předtím, než přišla ana: „Dává mi to pocit úlevy. Pokud selžu v jídle, mám chuť trestat své tělo řezáním do něj. Někdy chci vzít nůž a jen odřezat všechny ty tuky. Ale co mám přítele, řízla jsem se asi jen třikrát ve vypjatých situacích. Teď se spíš mlátím, škrábu nebo si rvu vlasy.“

Rovněž Jitce stačí „jizvy jako vzpomínka“. I k sebepoškozování existují tematické internetové komunity. Dívky jsou velice vynalézavé ve způsobech, jak si ubližovat.

Odchody ztracených sester Dívka bloguje tím euforičtěji, čím víc hubne. Několikrát denně, mnoho hodin. Naopak, pokud se jí nedaří, blog pozastavuje nebo ruší. Tahle komunita není sekta, nikdo ji nedrží, nevydírá, nepřesvědčuje, ať zůstane. Pokud se rozhodne k léčbě, kamarádky jí popřejí vše dobré do života, ať se uzdraví. Přesto se mnoho dívek vrací.

Jitka zrušila svůj blog po roce provozu poté, co ji identifikovalo okolí. „Všeci v práci o mně věděli, chodili na můj blog, ukazovali si na mě prstem, prostě jsem ho musela zrušit. Chtěla jsem si založit nový, ale co bych tam psala? Hubnout se mi nedaří, jen zvracím. To není záživné,“ svěřila se Jitka letos na konci dubna. Krátce předtím absolvovala léčbu anorexie, která se zvrátila do bulimie. Na rozdíl od any, „důkazu vlády nad životem“, je mia synonymem slabošství a ztráty kontroly.

„Šíleně jsem se styděla. Hrozně jsem přibrala, začaly mi padat vlasy, párkrát jsem zvracela krev, zuby se mi zkazily a já se nenáviděla. Žila jsem jen jídlem a jeho snědením a vyzvracením. Teď po půl roce se mi začíná opět dařit. Opět jsem se rozepsala na různých blozích, znovu si dopisuju s ostatními, dívám se naYouTube na thinspa. Opět mě to stahuje,“ svěřila se Jitka na konci dubna. Bojovala ještě několik měsíců. Blog obnovila v září. V polovině listopadu skoro nejí anebo zvrací. Je nadšená z každého deka, které zhubne.

Navrácené sestry přijme komunita bez problémů zpět. Taky proto, že blogerky jsou samy přesvědčené, že už nikdy nebudou moci prostě jíst. Socioložka Mourová uvádí důležité zjištění: aby dívka mohla začít vést normální život, musí se úplně odtrhnout od blogů a přítelkyň z internetu. Jinak dochází k relapsu.

Jitka popisuje síť svých přítelkyň jako komunitu vzájemně si nalévajících alkoholiček. „Vím, že blogováním v sobě PPP podporuji ještě víc. Vyčerpává mě to. Jenže v práci se dost nudím a na internetu mám aspoň kamarádky. Jsem s nimi dobrovolně a dobrovolně se nechávám stahovat dolů.“

Odpovědnost za ostatní není téma. Protože ana je správná, ana je dobrá, ana ví nejlíp. Jednou z výjimek je blogerka Terra: „Kamarádka se z mého blogu naučila, jak zvracet. A já konečně uviděla, jak jsou tyhle proklatý blogy nebezpečný. Že mám já zničené zdraví, ještě neznamená, že ho chci zničit i ostatním holkám, který mají mnohem lepší vyhlídky do budoucna.“ Negativní vliv komunity je zřejmý, právní prostředky ochrany se hledají extrémně těžko. „Co s člověkem, který dobrovolně zveřejňuje, jakou dělá hloupost. Může být inspirací pro ostatní a jednat proti dobrým mravům, ale i když je efekt nežádoucí pro společnost, nešíří drogy,“ říká expert na právo na internetu JUDr. Radim Polčák, který vede Ústav práva a technologií. „Svoboda slova je v Česku relativně silná. Můžu říkat, co chci, můžu umřít na podvýživu a můžu o tom říct komukoli jinému.“

Většina blogů podporujících poruchy příjmu potravy obsahuje reklamu. A proto je nezruší provozovatel serveru, byť je naprostá většina z nich neplacených a podmínky obsahují možnost jednostranného vypnutí. Blogy jsou komerční subjekty a jejich cílem je získat co nejvíc uživatelů. Provozovatelé sice nesou odpovědnost za obsahy svých uživatelů, ale pouze pokud se prokazatelně a standardizovaně dozvědí o jejich protiprávnosti. Zde lze těžko určit trestněprávní odpovědnost a společenská nebezpečnost zjevně nestačí. „Víme, jak zabránit tomu, aby dítě vypadlo z okna. Ale ještě neumíme chránit děti na internetu. Neumíme použít ani právní regulaci, ale ani nelze svalit vinu na rodiče. Technologický vývoj výrazně předbíhá ten společenský,“ komentuje nastíněný vývoj právník Polčák.

Obsahem je povrch V historickém kulturním kontextu byly mladé dívky archetypálními spirituálními bytostmi, nositelkami hodnot dobra a čistoty. Moderní společnost je zpracovala do dvojrozměrných polonahých webových obrázků trupů a údů, které se radí s dalšími bezhlavými, jak být ještě nemocnější.

Poruchy příjmu potravy jsou třetím nejčastějším chronickým onemocněním u mladých dívek. Vznikají zřejmě souběhem biopsychosociálních faktorů. Zdá se, že vliv médií a vrstevníků je větším rizikovým faktorem než rodina.

„Dokázala jsem vždycky normálně jíst, nikdy mi nešlo o to, být hubená. Ale jednoho dne jsem začala přemýšlet, proč mě mají ostatní rádi. Proč jsou hubené a hezké holky žádanější. Proč je v každé reklamě a na každém plakátu holka s padesáti kily. Co dělám špatně? A tak jsem se rozhodla začít nějakou tu dietku taky držet,“ píše blogerka Zuzana (blog Proana blogerka).

Časopisy pro ženy a dívky už před dvaceti lety obsahovaly desetkrát více inzerátů či článků o hubnutí než časopisy pro muže. Také mimo inzertní stránky dodávají precizní návod, jak uspět ve světě vzhledu. „Proč hubnu? Protože na hubeném těle vypadá všechno líp než na tlustém,“ říká vyčerpaná Karolína. Perverzita společenských požadavků tkví především v tom, že dívkám nedávají na výběr. K životnímu úspěchu vede jediná, jasně definovaná cesta. Velikost 40 je špatně, velikost 34 správně. Chceš to zkoumat, vyloučí tě. Jediným obsahem je povrch. Aby v tomhle obstály, investují dospívající dívky obrovské množství peněz, času a úsilí, které by jinak mohly věnovat objevování vlastní osobnosti, svému duševnímu a duchovnímu rozvoji. V nejhorší variantě se snaží bez výsledku.

Zde se otevírá ideální prostor pro poruchy příjmu potravy, deprese, sebepoškozování. Vzkaz zesilují optické signály - od billboardů po aktuální tvář tištěných médií s fotkami přes půl strany (včetně deníků). Je to vizuální svět. Hodnotu má, co vidíme. Že to také nejrychleji mizí, je vlastně plus. Je třeba sytit konzum, roztáčet kola. Není paradox, že druhým nejčastějším chronickým onemocněním dívek je obezita. Stačí vědomě projít supermarketem. Na jak gigantické ploše se prodávají sladkosti, limonády, slané brambůrky? Skutečné potraviny se vejdou na dva regály. Ideál štíhlosti podporuje mediální, módní, farmaceutický, filmový průmysl.

Politickou totalitu u nás nahradila totalita tržní - a na rozdíl od západních zemí neexistují řádné ochranné mechanismy. Co je lehčí než zmasírovat děti?! Reklama je mimořádně masivní, mimořádně drahá a přesně cílená. Adolescenti, typicky se sníženým sebehodnocením, nemají bez dospělých zkušeností a rozvinutého kritického vnímání příliš šancí. Jistě, pevnou půdou je zázemí ve funkční rodině. Ale co je dvacetiminutová večeře proti hodinám na internetu a u televize? Ale dívky si tenhle svět nevymyslely.

Koncem září vysílal Český rozhlas 6 velmi inspirativní debatu na téma formování ženské osobnosti a identity v současné západní společnosti. Pozvání psycholožky Evy Labusové přijala lékařka Helena Máslová a psychoterapeutka Helena Klímová. Ta vnímá dnešní dominantní společenskou představu dívky jako přímo ohrožující: „Vyžaduje ideál ženy s rozvinutou sexualitou a svůdností, s vlastním životem pevně v rukou, která ale zároveň natrvalo zůstává v dívčím těle.“

18. října 2010 v 19:40, bloguje Fat Katty Snídaně: 30 g rodinných sušenek Bebe (5 sušenek) (splněno) Svačina: 1/4 jablka (splněno) Oběd: Brambory (splněno) Svačina: Jablko, kousek jablečného koláče (nesplněno) Večeře: Nízkotučný broskvový jogurt (splněno) Pohyb: 400x cviky na stehna, 200x sedy-lehy, 30 min rychlé chůze Pití: 1 l zeleného čaje, neperlivá voda Odpoledne bohužel máma upekla jablečný koláč a já neodolala a kousek ochutnala. Přijdu si odporná. Protože si ráno řeknu: Dnes, DNESKA to zvládnu bez chyby. A pak to prostě pokazím.

Nesnáším, když cítím, že mě ovládají chutě. Nechci být ovládaná jídlem.

Nechci na něj furt myslet. Co jíst.

A hlavně co nejíst. Přijdu si zmatená. Protože vím, že nikdy nebudu zdravá, dokud nepřestanu řešit jídlo. Protože vím, že nikdy nebudu hubená, když ho přestanu řešit.

Chtěla bych vypadat tak, jak si přeju, ale vím, že je to nesplnitelné. Nikdy nebudu hubená, protože nemám vůli.

Nikdy nebudu mít krátké barevné vlasy, protože nemám odvahu.

Nikdy se nenaučím říkat své názory, protože se bojím reakce.

Nikdy nebudu mít všechna tetování, co si přeju, protože se bojím, že pak neseženu práci.

Zjišťuju, že se bojím hodně věcí.

A hlavně, že se bojím lidí...

Výraz anorexie či mentální anorexie pochází z řečtiny: an - znamená zbavení či nedostatek, orexis - znamená chuť. Stránka www.idealni.cz přináší informace těm, kteří potřebují pomoci při poruchách s příjmem potravy. Informace lze dohledat i na www.anabell.cz - jde o stránky Občanského sdružení Anabell; i to nabízí podporu osobám ohroženým těmito poruchami. Rovněž slovo bulimie má základ v řečtině. Řecké slovo boulimia je složeninou slov bous - býk - a limos - hlad. Nemoci se ovšem také říkalo „vlčí hlad“. Medicínsky se anorexie a bulimie odlišují až od konce 70. let minulého století.

O autorovi| Tereza Šimůnková, tereza.sim@gmail.com Autorka je publicistka a spisovatelka


adresa blogu: http://iwanttobeperfect.blog.cz/